rozum se vzteká: "nech toho!" srdce se mu však vysměje "jsem silnější!"

3. ledna 2012 v 18:35 |  Můj goth život
Omlouvám se. Poslední dobou moc nestíhám psát články. Psala bych klidně každý den. Pořád je o čem psát. Ale takhle to vždy všechno sepíšu do jednoho dlouhého článku. Takže píšu zase. Nevím, jestli bude mít tento článek nějakou hlavu a patu, tedy v tomto případě spíš začátek a konec, ale budu se snažit. Ani vás nějak neprosím, abyste to pochopili. Ano už se zase chystám vypsat ze svých pocitů, ze kterých dneska mé dvojče a kamarádky ve škole šílely. Já taky. Ale trochu jinak.
Celý článek>>


1. 1. 2012 > ráno jsme s Perishable vstaly asi kolem 9. Náš Daníček pořád ještě spinkal, což nás moc nepotěšilo vzhledem k tomu, že ve stejné místnosti je naše šatna která nemá dveře. Holt jsme musely počkat.
Každý rok pořádá náš turistický oddíl v Třinci novoroční výšlap na Ostrý. Šla jsem já, taťka, Dan a jeho taťka Andy. Já byla v jednom kuse poslední. Když jsem udělala jednu fotku, byli všichni už kilometr přede mnou. Nakonec se mnou sel Dan a zkoušeli jsme navázat nějakou konverzaci, která byla šílená, vzhledem k tomu, že on se ani nesnažil mluvit nějak, abych mu rozuměla (ani nevíte, jak jsem si přála, aby to byl američan). Naučila jsem ho říkat "dobrý den" a pak nás tam ještě jedna paní chválila, jak jsme vzorní, že tak zdravíme a že jsme vylezli až nahoru. V chatě jsme se najedli, napili a zahřáli. Když jsem čekala před chatou na ostatní, postávala tam taková skupinka nějakých chlápků s pivy, většina trošičku opitá. Jeden z nich na mě volal: "slečno, slečno,…" ale já se ho snažila ignorovat, místo toho jsem se snažila bavit s Danem. Ten chlápek za mnou stejně přišel a znova na mě to: "slečno". To už jsem nemohla dělat jakože neslyším. Začali jsme se bavit a vylezlo z něho, že mě chce seznámit se svým synovcem. V té skupince stál kluk, kterému nemohlo mu být víc než 19 a šíleně se usmíval. Měl zelená rovnátka, ale upřímně nebyl příliš škaredý. Teda spíš bych to vystihla tak, že jsem viděla horší. Po jednom jsem si musela potřást s rukou se skoro každým v tom hloučku. Ale nejvtipnější bylo seznamování s tím klukem. Poslal svého opilého strýčka, aby ho se mnou seznámil. "Ahoj, já jsem Ivana." "ahoj, já jsem Roman." Potřásli jsme si rukou. A pak na sebe jen tupě zírali s křečovitými úsměvy od ucha k uchu. "Tohle nebylo pořádné seznámení! Znovu!" prohlásil opilý strýček. "Ahoj já jsem Ivana, hih." "ahoj, já jsem Roman." Teď už to bylo fakt trošku k smíchu. "A to si ani nevyměníte telefonní čísla?" s větou "omlouvám se, ale asi ne…" jsem se rozloučila, protože tam už procházel taťka a divil se, kdo to jsou za lidi. I Dan se mě ptal, co to bylo a jestli je to tady normální. Pokračovali jsme dál. Za chvilku mi došlo, kde to vlastně jsme. Na takové krásné louce porostlé borůvčím stála malinká chatička. Taťka prohlásil, že jsme do ní kdysi jezdili. V tu chvíli jsem si vybavila zážitky někdy z doby, kdy mi byly asi 4 roky. Takové vzpomínky se mi vybavují často. Začala jsem taťkovi přesně vyprávět, co jsme tam tehdy dělali, kolik bylo sněhu, kdo s námi byl a kde jsem spala. Někdy nechápu, jak přesně si některé zážitky z dětství dokážu vybavit. Ale s tímhle místem jsem měla spojené i jiné zážitky, které mi došly už předtím, když jsme byli u té chaty. Vedle je takový les, který byl vždycky hrozně zvláštní. Vlastně celé to místo je zajímavé. Když jsme přešli to pole, a vcházeli jsme do lesa, taťka se sehnul a začal si zavazovat tkaničku. Mě se hrozně líbil pohled přede mnou (bez taťky). Cesta přes les, lemovaná stromy, a mlha povalující se všude kolem. "tati, počkej! Stůj! Zůstaň tam kde si, tohle musím vyfotit to je krásné." Zaostřit, ještě moment "sakra, leze mi tam do záběru nějaký člověk… počkat, to není člověk, to je jelen! Rychle přiblížit rychle, rychle. Mám ho." Podařila se mi celkem zajímavá fotka. Posuďte sami:

Dál jsem pokračovala s dobrým pocitem z povedené fotky, ale i tak jsem dál fotila.
Celou dobu se mi v hlavě tvořili anglické věty a fráze. Vymýšlela jsem, co bych řekla kdyby …, nebo kdyby …. Najednou se mi Dan vytratil z očí. Taťkové byli někde kilometr před námi. Viděla jsem, že předtím vlezl někam do lesa a nešel moc daleko, tak mě napadlo, že se schoval za nějaký strom. Za chvíli jsem uviděla kus bundy. Samozřejmě za stromem. V tu chvíli jsem si ani neuvědomila, jak mám na něho mluvit a zařvala jsem: "Nesnaž se, já tě stejně vidím!". Myslím, že mu došlo, že jsem tím myslela něco jako "I see you!", protože vylezl. Pak se tam ještě vymlel a kňoural, jak to bolí. Dobře mu tak, neměl furt dělat kraviny.

Když jsme se vrátili domů, byla jsem celkem ráda. Šíleně mě bolely nohy. Bodejť, glady jsou fakt těžké. Samozřejmě jsem hned sedla k facebooku. Ha, nová zpráva od Hynka. Hynek je kluk co chodil do naší školy ještě před dvěma rokama. Teda abych to řekla přesněji, před dvěma rokama z naší školy odcházel. Byla jsem tenkrát v 7 třídě. Hynek se mi vždycky hrozně líbil. Modrooký pihovatý blonďák. Bohužel on si mě nikdy nevšiml. Ale v poslední době se mezi námi vytvořila taková "poke válka". Začali jsme si potom psát. A bylo to takové to vcelku flirtovní psaní. Pak ze mě jednou vypadla ta skutečnost, že se mi vlastně kdysi líbil. Reakce na to byla: "a teď?" … domyslete si to dál. Bohužel Hynek momentálně bydlí v Jeseníkách kde i pracuje. Věděla jsem, že teď někdy se tam vrací, proto jsem se hned ptala kdy. Bylo mi řečeno, že v pondělí (psali jsme si v neděli asi kolem 4 hodin odpoledne) to mě hrozně zklamalo, protože jsme se domlouvali, že se musíme sejít a předtím domluvená schůzka nevyšla, protože jsem byla v Praze. Nakonec jsme se přece jen domluvili, že za mnou přijde ještě v tu neděli večer. Byli jsme spolu 2 hodiny. Mamka ani taťka mě naštěstí nějak nesháněli. Taťka měl moc práce s doděláváním vánočních cédéček ode mě a od ségry a mamka si četla (teda když jsem docházela). Ségra hrála na housle a stejně mě vyhodila z pokoje, že prý při hraní nechce, aby tam někdo byl (to dělá vždycky). Nejdříve jsme se jen tak procházeli a povídali si. Pak jsme si sedli pod most u dálnice, kde byla hrozná zima. Obejmul mě a já si položila hlavu na něj. Když jsme pak zase šli, byli jsme pořád v tom objetí. Ani nevím proč, ale vím, že jsme se zastavili. Otočili se na sebe a o něčem jsme mluvili ale to opravdu jen chvilinku, protože pak jsme se začali líbat. Bylo to tak krásné. Vrátili jsme se na nádraží, kde jsme si sedli a pak už jsme se opravdu jen mazlili a líbali, hladili a chvilkami i povídali. Večer jsem nemohla usnout, pořád jsem na něj myslela. A hrozně mě mrzelo, že hned další den už zase odjíždí. Aspoň že do měsíce zase přijede. Ještě v to pondělí za mnou ráno přijel. Ale to už jsme spolu byli jen hodinu. Byla to jedna z nejkratších hodin, jakou jsem zažila.
Nehorázně jsem se zamilovala. Vedu boj sama v sobě. V prosinci se mi konečně podařilo vcelku zapomenout na Dáju (ty sny jak se líbáme, nepočítám). Řekla jsem si, že kašlu na všechny kluky. Nechtěla jsem znovu cítit tu bolest. Přestala jsem se malovat. Zůstala jsem goth. Dokonce i v Praze v shoppingu jsem šla v sukni dlouhé až na zem a v korzetu. Jasně pár lidí se na mě otočilo, ale nebylo to tak hrozné.
Však dneska ve škole jsem seděla, hlavu v dlaních, pohled do nikam a ignorace všeho kolem. Pořád jsem sestře a holkám opakovala tu neděli. Pořád a pořád dokola. Jsem nehorázně zamilovaná. Rozum mi pořád říká: "ne! Chtěla si zapomenout!" však jak říkám, srdce se mu jen vysměje: "máš smůlu, jsem silnější!" a opravdu. Ten pocit. Takové štěstí. Zamilovanost. Opravdu je to krásné. Nikdy by mě nenapadlo, že budu s někým kdo o mě kdysi ani nezavadil okem. Byla jsem malinká. To jsem sice pořád, ale přece jen ne tak malinká jak předtím :p. A na závěr ta největší kuriozita na tomhle praštěném vztahu: zase hoper… (víc snad říkat nemusím) jen ještě podotknu, že si myslím že v lásce asi opravdu nezáleží na ničem. Ani na rozdílech, vzdálenosti, věku, jiném stylu,… a mohla bych pokračovat dále. Moc ho miluju. Ach já jsem takový magor.

Teď nedávno si mě na fb přidal nějaký 14ti letý kluk. Tvrdil o sobě, že byl kdysi goth. a myslím, že se mi to snažil i dokázat. Nejen že prohlásil, že až nám oběma bude 18, půjdeme spolu na Castle Party, ale v neděli mi napsal: "pěkné počasí že? :) úplně mě to táhne na hřbitov." Odepsala jsem mu na to že: "mě tohle počasí vytáhlo maximálně tak na rande s hoperem" , nejvíc mě však dorazilo, co mi na to odepsal. Skácela jsem se smíchy ze židle. "hmm už jsem si myslel, že nejsi pozérka." Když jsem mu na to chtěla ještě něco odepsat, objevilo se mi v chatovém oknu "nemáte oprávnění chatovat s touto osobou". No co byste na to řekli? Taky si někdo myslíte, že jsem pozérka? A opravdu ze mě dělá pózérku to, že se zamiluju do kluka, který vyznává jiný styl? Říká se sice, že gotika pochopí jen gotik, a já to donedávna taky tak brala, ale neznamená to, že nás nemůžou pochopit i jiní. Teď mě tak napadlo. Když mi napsal to, že jsem pozérka bylo tam ještě slovo "škoda". Myslím, že ten kluk ze sebe chtěl udělat gotika proto, aby si se mnou mohl vyjít, což jednou taky navrhoval. Snažil se marně, já bych o něj upřímně neměla zájem ani, kdyby byl gotik.

Teď mě tak napadá, myslím, že bych vám zase měla vyřídit gratulace, těm co to dočetli až potuď. Takže: Blahopřeju! :) jsem ráda za každého člověka co ty články čte. V minulém článku, který mi teď mimochodem názvem připomněl tuto moji momentální situaci: Něco starého končí (zapomínání na Plzeň) a něco nového začíná (a to přesně 1. Den v novém roce), jsem asi po 2 minutách po zveřejnění článku viděla v novinkách nový komentář. Tak rychle nemohl nikdo přece ten článek přečíst. Samozřejmě to byl komentář typu: máš krásný blog. Jistě že mě takové pochvaly těší, ale přemýšlím, že jak mám články určené pro reklamy, dotazy a SB tak asi udělám článek i na chvály mého blogu. Jo tohle zní celkem dost namyšleně, ale já jsem namyšlená a nedávejte mi komentáře pod článek, když se ho ani netýkají. Hmm tenhle článek je taky celkem dlouhý, tak schválně kolik těch komentářů toho typu se tam objeví ;).

A už končím. Zase jsem na třetí stránce ve wordu a to tu ani nemám fotky. Miluju vás všechny kdo jste dojeli až sem bez jediného přeskakování :*** snad se ten článek dal aspoň trochu pochopit. Asi zas začínám s vypisováním pocitů. Ach to je tak krásné.
Mějte se krásně
Kiitos
vaše Neira
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 TéR ! TéR ! | E-mail | Web | 3. ledna 2012 v 19:07 | Reagovat

Moc pěkný článek Ivuš:*:) Myslím že z tebe bude spisovatelka!:)

2 Neira Neira | Web | 3. ledna 2012 v 19:23 | Reagovat

[1]: děkuji :) baví mě psát. :) jak články tak píšu i povídku ;). http://my-goth-life.blog.cz/rubrika/pribeh-dvojcata nevím jestli mám na spisovatelku :D a nevím jestli je to mé vysněné povolání :D ale spíš píšu jen pro sebe :)

3 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 1:23 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama